7 október, 2009 - 19:42
7. deň, 10. mesiac, 21. rok éry Heisei
平成二十一年月七日

(Referát na Japonské umění)
Vypracovala: Petra Karlová

Cílem této práce je stručně popsat vývoj japonské zbroje, zejména kyrysu (nikoliv přílby, sode, kote atd.), s jejími hlavními proměnami v různých obdobích. Jednotlivé součásti zbroje jsou pak podrobněji popsány na jednom exponátu typu tósei gusoku ni mai dó. Součástí práce je i několik málo odstavců o skupinách zbrojířů včetně japonsky psané literatury o zbroji, a dále způsob dělení zbroje.

1. Vývoj zbroje samurajů
Doba Heian

Když pomineme zbroj užívanou do počátku formovaní samurajské vrstvy, lze hovořit o zbroji, užívané v období Heian. Existovaly v zásadě dva druhy zbroje: ó joroi (velká zbroj) a její jednodušší varianta haramaki (břišní pás). Tyto zbroje se skládaly ze železných šupin kozane spojených dohromady šněrováním (kebiki) zpočátku kožených, brzy však barevných hedvábných tkalounů. Na šněrování se s oblibou užívala červená barva a stalo se téměř pravidlem, že nejspodnější plát kusazuri (bederní kryt) a sode (nárameníky) zdobily dvě řady křížkového šněrování, lakovaného červeně. Složitější ó joroi se sestávalo z kyrysu, který měl oddělený kryt pro pravý bok (waidate). Kyrys měl pak čtyři řady šupin nakagawy dvě řady tateage v horní části hrudi. Přední strana kyrysu byla často potažena vzorovanou kůží a zdobené byly také destičky nad tateage, pásy přes ramena wagatami a případně podpažní kryt waki ita. Kusazuri se sestávalo ze čtyř plátů, přičemž poslední řada předního a zadního závěsu byla někdy uprostřed rozdělena. Oproti ó joroi bylo haramaki až na vzorovanou kůži, kterou byly potaženy jeho pláty, téměř bez dekoru. Kyrys haramaki se skládal z jednoho kusu, který se překrýval pod pravou paží. Jeho nakagawa měla tři až čtyři řady šupin, na tateage se však nepojily žádné zdobné destičky (kešó ita) jako u ó joroi. Kusazuri bylo rozčleněné na sedm nebo osm dílů. Hlavní rozdíl mezi haramaki a ó joroi byl určen jejich užitím. Zatímco ó joroi nosili vysoce postavení muži, jejichž boj se odehrával především na koni a ve formě lukostřelby, haramaki bylo určeno jejich vazalům, kteří svého pána doprovázeli pěšky. Z toho vychází nejen menší zdobnost haramaki, ale zejména jeho větší pohyblivost. Někdy se užívalo ještě náholenic ze tří plátů. Hlavním dekoračním prvkem zbroje bylo především šněrování. Bylo možné kombinovat několik barev na jednom kyrysu, vzorovaná kůže a různé součásti zbroje byly dále zdobeny ozdobami z pozlacené mědi, nejčastěji ornamentem chryzantémy.

Období Kamakura

V období Kamakura začíná vývoj zbroje podléhat různým praktickým úpravám. Změnil se tvar a počet dírek pro šněrování u šupin, čímž se zmenšil jejich počet potřebný pro zbroj a snížila se hmotnost zbroje. Staré šupiny kozane se na zbroji často užívaly v kombinaci s novými ijózane, jejichž horní část byla někdy tvarována a lakována tak, aby připomínala vzhledem kozane. K lakování zbroje se do laku přidávaly příměsi uhlíku, který barvil na černo, později se přidávaly železité příměsi, které barvily na jasnou rumělku nebo různé odstíny hnědé. Oblíbený byl také zlatý lak (stříbra se neužívalo, protože černalo).[1] Zbroj kamakurského období doznala změn i ve struktuře svých jednotlivých částí. Maru dó joroi, které vzniklo jako hybrid ó joroi a haramaki, si zachovalo kyrys ó joroi včetně ozdobných destiček, podpažních plátů a velké kličky agemaki na zádech, ke které se přivazovaly sode, navíc přibyl plát pro krytí mezery pod levou paží (nebylo waidate). Z haramaki bylo převzato větší rozdělení kusazuri. Existovaly i další variace hybridní zbroje. Kromě přilby patřící původně k ó joroi se začalo běžně užívat krytu paží kote, rukávců ze zlatého brokátu, na které se v kombinaci s kroužkováním našívaly lakované železné pláty, a pod kusazuri se navíc někdy oblékal další kryt chránící stehna, obecně nazývaný haidate. Kroužkování se užívalo pro vyplnění mezer mezi menšími díly, zřídka na větší plochy. Zdobení na zbroji bylo bohatší, ornamentace chryzantémou a plaketkami ze zlacené mědi byla četnější, užívalo se zlatých nýtů, někdy s monem (rodovým znakem), zvýrazňující červeného krížkování atd.

Období Ašikaga

V době Ašikaga se pro pěšáky (ašigaru) objevila lehká zbroj haraate (zbroj přikládaná na břicho), která kryla z větší části jen hruď a zavazovala se křížem na zádech. Z tohoto haraate se vyvinulo nové haramaki s kusazuri po celém obvodu, které se rozevíralo uprostřed zad, kam se někdy přidával úzký pás, k němuž bylo možno upevnit kote. Původní haramaki, rozevírající se na pravé straně převzalo název dó maru (kyrys obtáčející trup). Došlo také k tvarové změně nakagawy, ke zúžení směrem k pasu, což přeneslo část váhy zbroje z ramen na boky. S větší frekvencí se objevovaly zbroje s kombinací šupin a to s použitím ijózane na nakagawu a kozane na kusazuri. Pláty kusazuri byly nyní prohnuté dovnitř a držely tak bezpečnější tvar zvonu. Rozšířené užívaní dřevcových zbraní (jari, naginata, atd.) a meče způsobilo, že sode byly upraveny ze své dřívější statické polohy tak, aby se častěji pohybovaly s pažemi, když se zvedly při nápřahu. Na všech typech kote byl přes loket připevněn malý vypouklý plát a kloboučkovitý plát pro lepší dosednutí na ramena. Náholenice (suneate) byly doplněny plátem pro ochranu lýtka. Kromě přilby se užívalo mnoho dalších rozmanitých krytů, které vedle vlastního kyrysu poskytovaly další prostor pro dekoraci.

Sengoku džidai

Postupem času je odhalena slabina starších typů šupinové zbroje, které mají složitý a jemný systém jednotlivých částí a začala se užívat plátová zbroj mogami dó, jež řadu šupin nahradila zahnutými pláty navzájem spojenými závěsy. Z čistě ozdobných důvodů byly tyto pláty často na povrchu tvarovány tak, aby při sešněrování napodobovaly šupiny. Pro větší praktičnost zbroje se začalo užívat nové šněrování typu sugake (jednoduché zavěšování), které snižovalo množství potřebných tkanic. Objevila se také skládací zbroj tatami dó, jež kombinovala obdélníkové (karuta) či šestiúhelníkové (kikkó) kovové pláty s kroužkováním, její nevýhodou však byla nedostatečná ochrana proti silnému úderu a malá pevnost.

Během Sengoku džidai, jež prověřilo jednotlivé typy zbroje v praxi, se postupně vyvinul nový typ, nazývaný tósei gusoku (moderní zbroj), jež v sobě spojoval optimální pevnost s optimální pohyblivostí. Nakagawa byla rozšířena o řadu šupin nebo plátů na celkový počet pěti řad, někdy se přidávala jedna řada k přednímu tateage. Jako standardní součást přibyl pancéřovaný límec tate eri. Tento nový kyrys (tósei dó) lépe spočíval na bocích a proto se někdy nazývá tači dó (stojatý kyrys).Také gessan (nový název pro kusazuri) měl někdy až osm závěsů a sahal i ke kolenům. Ke kyrysu se v přední části vlevo dole často nosila nagami fukuro (taštička na papírové kapesníky), která navíc ještě chránila záštitu meče (uči gatana se nosila za pasem u levého boku) před poškrábáním. Nošení standardy s monem (sašimono), připevněné na zádech kyrysu, se oproti starším obdobím stalo samozřejmým. Změnila se také terminologie pro popis některých součástí zbroje[2].

Období Tokugawa

Období míru přineslo v oblasti zbrojířství mnohem více prostoru pro umělecké působení, které nebylo příliš omezováno ani praktičností zbroje. Na jedné straně se vyráběly zbroje tameši gusoku, které podstupovaly zkoušku odolnosti proti kulkám a jejichž nevýhodou byla vysoká hmotnost, jež neadekvátně ubírala na pohyblivosti. Na druhé straně se vyskytly různé kombinace všech možných typů a stylů zbroje včetně kombinací materiálu: kyrysy a přilby evropského či korejského tvaru (namban), starodávné ó joroi, haramaki a maru dó joroi nezřídka bez ladu a skladu. Součástí zbroje místo zlatého brokátu se stávaly indické látky, na potah pochev mečů se užívalo nizozemské tlačené a malované kůže[3] a vyráběly se hedvábné nápodoby západních límečků a manžet (kešó eri) nebo nápodoba okruží mančira. K estetickým účelům nesloužilo již jen šněrování, ornamenty z pozlacené mědi a lakování (oblíbený byl lak v barvě hnědočerveného železa), ale i reliéfy a rytiny s ornamenty stylizovaných květů a s mýtickými a buddhistickými náměty. Objevila se i zbroj pro koně, která však nebyla v praxi nikdy vyzkoušena, a její hodnosta spočívala spíše v estetické funkci.

Mimo toto „módní hnutí“ v období Tokugawa lze ve vývoji zbroje vysledovat posun k větší praktičnosti vzhledem k užívaným zbraním a technikám boje, k větší pohyblivosti a pohodlnosti zbroje ve snaze o co nejoptimálnější ochranu, a kromě toho i v rafinovanosti celkového estetického dojmu. Zatímco starší zbroje působí hranatě a těžkopádně, typy zbroje směrem k tósei gusoku nabývají na oblejších a elegantnějších tvarů i na „lehkosti“ oproti svým předchůdcům.

2. Zbrojíři

V období Kamakura se zbrojíři (kankó) ani zdaleka nemohli co do popularity měřit s mečíři. Za Ašikagů se změnilo pojmenování zbrojířů na kaččú ši (mistr zbrojíř) a v literatuře je zmínka o existenci zbrojířských skupin (např. Juasa, Handa, Gennai, skupiny z Nary – Koizumi a Wakito). Doloženy jsou až skupiny Haruta (zřejmě totožná s Handa) a Iwai. Haruta, která jako první začala signovat svá díla, koncem doby Ašikaga sídlila v Naře a specializovala se na výrobu přileb zejména pro šógunát. Iwaiové ve stejné době dělali běžné zakázky, ačkoli za doby Momojama a počátkem doby Tokugawa vyráběly na speciální zakázky šógunátu zbroj z pevné kůže. Později byli známí kompletováním jednotlivých částí zbroje od jiných výrobců. Ke zbrojířským centrům patřily dále provincie Tosa a město Saika na poloostrově Kii (výrobní značky Saika Haruta, atd.).
Během Sengoku džidai se objevily další skupiny, z nichž jsou nejvýznamnější Mjóčin, Saotome a Ičiguči. Mjóčinové působili až od druhé poloviny 15. století, poprvé jsou v literatuře uvedeni spolu s Ičigučii jako výrobci koňských udidel, kteří sídlí v provincii Jamaširo. Mjóčinové signovali své práce, zejména přilby, podle svých jmen (Jošimiči, Takajoši, Nobuie, Masaie, Muneo) a postupně se osamostatnily různé skupiny Mjóčinů v různých částech země. Saetomové, proslulí kvalitou svých prací, začaly vyrábět své verze přilby. Bratři Hineno Hironari a Jadžiuemon obnovili konstrukci zbroje pocházejí z Tosy. Některé skupiny Mjóčin (skupina Unkai) a Haruta se přestěhovaly do Kagy. Ve staré tradici Mjóčinů pokračovala v Naře skupina Neo (Neo Masanobu) a zejména Mjóčinové byli známí svými kyrysy s reliéfy (Mjóčin Munesuke).Ve výrobě kote se novým typem proslavili Oda a Satake z Hitači.

Knihy o zbroji:

  • Sakibara Kozan – Čúkokaččú seisakuben (spis o výrobě zbroje z doby Tokugawa)
  • Jamagami Hačiró – Nihon kaččú no šin kenkjú
  • Arai Hakuseki – Hončó gunkiko (12 svazků, jejichž součástí byly dokumentované dějiny zbraní a zbroje)
  • Ise Sadata – Gunjóki (1734, detailní popis ó joroi)

3. Dělení zbroje

Systém terminologie jednotlivých částí zbroje se ustálil v době Tokugawa. Zbroje se rozdělovaly nejdříve podle šupin či plátů atd., typu zbroje a dále podle případného šněrování:

Podle šupin a plátů:

  • zbroj z pravých šupin: hon kozane dó, hon ijózane nuinobe dó
  • zbroj z nepravých šupin: kiricuke kozane dó,(kiricuke ijózane) nuinobe dó
  • zbroj z plátů (spojených nýty, jež nejsou vidět): jokohagi okegawa dó
  • zbroj z jediného plátu[4]: hotoke dó
    • kawa cuzumi (hruď potažená kůží)
    • hiši tódži (křížkové uzly na hladké ploše)
    • kiši tori (šněrování v dolní části)
    • mune tori (šněrování v horní části)
    • nióó dó (ve tvaru lidského těla)

Podle šněrování (odoši):

  • kebiki
  • sugake
  • dangae dó - kyrys šněrovaný oběma způsoby, kebiki pro nakagawu a sugake pro tateage

Podle počtu dílů kyrysu:

  • ni mai dó (dvoudílný kyrys)
  • go mai dó (pětidílný kyrys)
  • roku mai dó (šestidílný kyrys) – navíc rozdělené pláty pod levou paží

Rozdělení sode:

  • ósode – ke zbroji typu ó joroi, zavěšovaly se na wagatami[5]
  • hirosode – rozšířené a zploštělé směrem dolů
  • tósei sode (moderní sode) – nepatně prohnuté, čtverhranné, zavěšovaly se na kote

N

N

4. Bibliografie
Bottomley, A. P. Hopson: Zbraně a zbroj samurajů.
Dějiny japonského zbrojířství. Naklad. Svojtka&Co., Praha 1998. Překlad – Zdeňka Vasiljevová. 193 stran

V Praze, 15. května 1999

[1] Lakování se nesvěřovalo odborníkovi, ale je pravděpodobné, že ve zbrojířské dílně byli pracovníci, kteří se na lakování specializovali, avšak neuměli provádět jemnou práci.
[2] Muna ita (kryt horní části hrudníku) se nyní nazýval oni damari a ošicuke ita (kryt horní části zad) se nazýval boko no ita.
[3] Tato kůže se v Holandsku používala jako tapeta na přelomu 18. a 19. století
[4] Nebo nelze rozeznat hranice plátů
[5] „Kšandy“

Zdroj: http://www.geocities.com/petrakarlova/Zbroj.htm